Rozhovor s geologem Václavem Cílkem
Radioaktivitě, provozovaným úložištím, i připravovanému hlubinnému úložišti, by se letos měl věnovat cyklus krátkých videí, kterými bychom chtěli jako Správa úložišť představit témata spojená s naší činností. Průvodcem po světě podzemí, prastarých hornin i radioaktivního záření, které zůstává trochu tajemstvím, ačkoliv je všude kolem nás, bude geolog Václav Cílek.
foto: archiv V. Cílka
Proč vlastně lidi láká podzemí?
„Ono to vychází už z pravěku. Pravěké svatyně byly vždycky dvou druhů. Jednak to byly jeskynní svatyně a jednak to byly svatyně na kopci.
Když jste v podzemí, ocitáte se ve světě jiné zkušenosti, všechno je více tajemné. Je to samozřejmě hodně spjato s tím, že představa, že mrtví vycházejí na nebe, je spojena až s křesťanstvím, před tím odcházejí mrtví pod zem. Proto jsou ty jeskynní svatyně pro tehdejší lidi jakýmsi místem kontaktu s předky, kteří se v průběhu času mění na ochranitele, jsou schopní oslovovat třeba kořeny stromů apod. Zároveň existuje poměrně velké množství studií, které ukazují, jak odlišně podzemí působí na psychiku člověka. Je tam tma, ticho… zrak se nemá čeho zachytit a o to více začíná fungovat imaginace. A naopak nahoře na kopci jste ve sféře Slunce, nebes, vidíte krajinu a jste uprostřed komunity, máte pocit, že objímáte krajinu a svou komunitu. V tom podzemí je oproti tomu každý sám za sebe.“
My se spolu máme mimo jiné v připravovaných videích bavit o radioaktivitě. Není to nicméně trošku mimo, ptát se geologa na radioaktivitu? Setká se geolog ve své práci s radioaktivitou?
„Pokud by to byl geolog na uranovém průzkumu, tak by se s radioaktivitou setkal stoprocentně. Takové průzkumy ale už dnes nejsou, tak se s radioaktivitou setkáváme spíše zprostředkovaně. Jedná se zejména o různé datovací techniky, které jsou založeny na rozpadu izotopů uranu, thoria, olova, nebo argonu. Ono je totiž také pravda, že s radioaktivitou není možné se nesetkat, protože je všude kolem nás.“
Jak je radioaktivita blízká vám osobně?
„Já mám k radioaktivitě postoj vycházející z 19. století. Představme si, že jsme, dejme tomu, v roce 1890. Ve světě fyziky působí Marie Curie-Skłodowská, Wilhelm Conrad Röntgen a další lidé, ale samotná fyzika tehdy stála na rozcestí. Zdálo se, že všechno je vymyšleno. A tak se pozornost upřela do nitra hmoty. To bylo velice zajímavé, protože ve stejné době se Sigmund Freud noří do podvědomí, Gustave Le Bon zkoumá duši davu, vzrůstá zájem o hlubinné záležitosti. Objevuje se také skupina lidí, která si je vědoma toho, že z hmoty vychází nějaké záření. Zpočátku si mysleli, že jde o záření, které se nachytalo od sluníčka, takže třeba ty radioaktivní materiály nechávali třeba rok ve tmě, nicméně i po roce to zářilo dál. Pochopili tedy, že ve hmotě, která vypadala nedělitelná, je skrytá nějaká síla, že se ta hmota vyvíjí a že jde o nějaké velké tajemství.
Ona mimochodem existuje i knížka, která pojednává o Paříži Picassa, umělců na Montmartru a také Marie Curie-Skłodowské… Je docela dobré si uvědomit, že tohle všechno je součást velkého celku, velkého proudu vědomí, který se snaží dostat do nitra. A součástí toho je na hodně vědecké bázi i radioaktivita.“
Jak tehdy veřejnost radioaktivitu vnímala?
„Okouzlení radioaktivitou bylo tak velké, že vznikaly třeba hotely, které se jmenovaly Radium, vznikaly i nápoje, dneska bychom řekli energydrinky, které byly založené na přídavku radia a thoria. Svět si tehdy ještě nebyl vědom toho, co víme my, že radioaktivita vede i k jaderné bombě. Tehdy ji opravdu vnímali jako pohled do nitra hmoty, která je živá a vyvíjí se.“
A to na ní zajímá i vás?
„Ano. Je ale dobré vědět, že radioaktivita je lék i jed. Všechno, co má velkou sílu, je zároveň vždycky nebezpečné a vždycky prospěšné. Záleží na tom, jakým způsobem se to uchopí. Když zůstaneme u radioaktivity, tak jaderné elektrárny mohou být součástí léku na klimatické změny, protože jde o nízkoemisní energetiku.
Pohled na radioaktivitu se mění za 2. světové války. Kdy se podaří vyrobit atomovou bombu. Potom od roku 1945 až do roku 1990 jsme byli více či méně masírováni a ovlivňováni možností jaderného konfliktu. Předválečné okouzlení radioaktivitou se v poválečné době mění na strach. A dnes i u záležitostí jako je úložiště radioaktivních odpadů nebo jaderná energetika ovlivňuje i tento strach lidské emoce.“
Ve Správě úložišť pracují jaderní inženýři, stavební inženýři a třeba také geologové. Právě geology by možná laik v takové organizaci nečekal. Proč je geologie tak důležitá pro hlubinné úložiště? Co všechno geolog u takového projektu řeší?
„V tomto případě je nutné si uvědomit, že samotné úložiště bude asi 500 metrů hluboko, půjde o systém paralelních chodeb, v nichž bude uložen radioaktivní materiál po dobu několika set tisíců let. Je zapotřebí vybudovat takové úložiště, které je bezpečné bez jakékoliv další údržby na opravdu dlouhou dobu. Musíte najít z geologického hlediska místo, kde například nedochází k tektonickým pohybům. Takových míst je u nás velice mnoho. Dáte to tedy do reliéfu, kde se toho dlouhou dobu, a mluvíme o milionech let, moc nedělo. Další věc, kterou musíte hlídat, je třeba oběh vod. Je potřeba mít prostředí, které je minimálně rozpukané a nedochází tam k velkému oběhu vod a tak podobně.“
V letošním roce společně plánujeme představit některá témata, kterým se Správa úložišť věnuje, v krátkých videích. O čem bychom v nich měli mluvit?
„Měli bychom mluvit o tom, co lidi zajímá a čeho se obávají. Myslím, že by bylo dobré si uvědomit, proč často máme k radioaktivitě ten vztah, jaký k ní máme. Když si totiž vezmeme, kolika lidem, třeba nemocným rakovinou, radioaktivita pomáhá, tak je velký nepoměr mezi zachráněnými životy díky ní a zmařenými životy, jako tomu bylo například v Černobylu. Paracelsus říkával, že rozdíl mezi jedem a lékem je v množství, tak i u té radioaktivity se jedná o něco podobného.
Druhá věc je ta, že se bez jaderné energetiky velice pravděpodobně do budoucna neobejdeme, a i se samotnou radioaktivitou budeme do budoucna zacházet a je nutné být si vědom emocí, které v nás vyvolává proto, abychom byli schopni pochopit její význam.“
foto: archiv V. Cílka