měří projevy proměnného elektromagnetického pole
Těmito metodami se měří projevy proměnného elektromagnetického pole. To může být přirozené nebo umělé, harmonické nebo neharmonické, o nízké nebo vysoké frekvenci. Rozlišujeme dvě základní skupiny zdrojů elektromagnetického pole. Zdrojem elektromagnetických polí, které používají pasivní metody, jsou přirozené jevy v atmosféře a ionosféře, nebo pole, které je generované lidskou aktivitou (např. radiostanice). Skupina aktivních metod používá vlastní zdroje elektromagnetického pole se stabilním a nezávislým signálem s možností volby požadované frekvence. Obecně u elektromagnetických metod platí, čím je frekvence použitého signálu nižší, tím větší je hloubkový dosah.
Elektromagnetická geofyzikální metoda velmi dlouhých vln (VDV) je určena pro mapování mělkých geologických vodičů. Využívá stávající elektromagnetické zdroje – vojenské navigační stanice pracující v intervalu frekvencí 10-30 kHz. Jako vodiče se většinou projevují dlouhé tektonické linie, někdy se však také jedná o mocnější úzký pruh pokryvu, resp. zvětralejšího podloží. Může se jednat i o relativní vodič, který se projevuje na kontaktu odporově kontrastních hornin.
Primární – zdrojová – elektromagnetická vlna radiostanice indukuje v geologickém vodiči vířivé proudy a ty vytvářejí sekundární elektromagnetické pole, které se skládá s příchozím (primárním) polem. Měřený signál se skládá ze synfázní, tzv. reálné složky (Re) přijímaného signálu a fázově posunuté imaginární složky (Im). Anomálie sekundárního pole indikují geologické vodiče do hloubek prvních desítek metrů.
Jedná se o elektromagnetické měření na frekvencích řádově kolem kHz. Přístroje (konduktometry) měří vodivost horninového prostředí, přičemž různý hloubkový dosah je zajišťován změnou vzdáleností antén (dipólů) nebo změnou vysílané frekvence, případně obojím.
Toto měření má hloubkový dosah v řádu jednotek až desítek metrů, takže se uplatňuje při mapování mělkých struktur. Měření je ovlivňováno blízkými umělými (i izolovanými podzemními) vodiči.
Metoda CSAMT je modifikovaná magnetotelurická metoda využívající elektromagnetické pole Země, která byla v rozsahu zvukových (A – audio) frekvencí (1-10 000 Hz) obohacena o variantu s umělým zdrojem (CS – controlled source). Získává informace o odporech horninového prostředí pod povrchem, je tedy závislá na porozitě a minerálním složení.
Aparatura sestává ze dvou částí – vysílače (dipól/tripól/smyčka generující elektromagnetické pole) a přijímače (detektory elektrického a magnetického pole). Obě tyto části mohou být od sebe vzdáleny 5 až 10 km v závislosti na požadovaném hloubkovém dosahu. Odpory horninového prostředí jsou počítány z poměrů měřených vertikálních a horizontálních složek elektrického a magnetického pole. Hloubka měření je také závislá na vysílané frekvenci (čím nižší frekvence, tím větší dosah) a odporu horninového prostředí (čím vyšší odpor, tím větší dosah). Dosah metody je do 1000 m.