Pro mne je to otázka etiky, říká k hlubinnému úložišti předsedkyně SÚJB

Kdy se u nás začalo uvažovat o hlubinném úložišti? Proč takové zařízení potřebujeme a v čem se můžeme poučit od přírody? Nejen odpovědi na tyto otázky se dozvíte v novém čísle Zpráv ze Správy, které přináší rozhovor s předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Danou Drábovou.

Geologové občas říkají, že se pro svůj obor rozhodli v momentě, kdy si v pěti letech pořádně prohlédli první kámen a od těch dob jich měli plné kapsy. Projevuje se už nějak v dětství záliba ve fyzice?

U mne tedy ne, pokud nezapočítáme setrvalou snahu zkoumat, jak věci fungují a co je uvnitř. Třeba v budíku nebo v rádiu. Ale vážně. Jako dítě jsem se chtěla starat o zvířátka, být třeba veterinářem. Pak škola ukázala, že mi lépe jde matematika a fyzika, tak jsem se krok po kroku vydala po téhle cestě.

Po gymnáziu jste se rozhodla věnovat, prý i z pragmatických důvodů, jaderné fyzice. Laik ji často vidí jako vědu složitou, obtížně pochopitelnou, které rozumí jen málokdo. Je ale na ní i něco hezkého (kromě Čerenkovova záření)?

Napřed zkusím opravit jednu velmi urputnou zkratku. Já nejsem jaderný fyzik, ale jaderný inženýr. Jaký je rozdíl? Inženýr se daleko více zabývá využitím fyziky v praxi. Jaderné obory jsou stejně hezké a stejně logické a pochopitelné jako ostatní. To nejhezčí pro mne je, když přijde okamžik, kdy něco opravdu funguje a je k užitku. A poslední dobou mám stále větší radost, když v očích studentů uvidím to „AHA! Ono je to logické“.

Jednou z organizací, kde se jaderný fyzik může uplatit, je právě Správa úložišť radioaktivních odpadů. Úkolem SÚRAO je i příprava hlubinného úložiště. Kdy se začalo v tehdejším Československu řešit, co s vysokoaktivním odpadem a jaké byly možnosti?

Ve chvíli, kdy se tehdejší Československo v 50. letech minulého století rozhodlo pokrývat část rostoucí poptávky po elektřině její výrobou v jaderných elektrárnách, byla na stole i otázka, co s jaderným odpadem a vyhořelým palivem. Jedinými dvěma možnostmi, jak bezpečně naložit s vyhořelým jaderným palivem, byly a jsou jeho přímé uložení nebo přepracování.

Obě tyto možnosti vyžadují výstavbu hlubinného úložiště. V prvním případě pro vyhořelé jaderné palivo a ve druhém minimálně pro vysokoaktivní odpad, který při přepracování vzniká, a vyhořelé palivo vyrobené po přepracování, pokud bude využíváno. Žádná možnost „bezodpadového“ nakládání s vyhořelým jaderným palivem neexistuje, a s vysokým stupněm pravděpodobnosti v budoucnu ani existovat nebude. Hlubinné ukládání vyhořelého jaderného paliva bude vždy jediným bezpečným způsobem uzavření palivového cyklu.

Kdy se poprvé objevila myšlenka, že by v České republice mohlo vzniknout hlubinné úložiště?

Koncem 80. let a na počátku 90. let minulého století sílily snahy o zahájení prací směřujících k vypracování koncepce zabezpečení konce palivového cyklu jaderné energetiky v České a Slovenské federativní republice. Tyto snahy vyústily v jednání vlády ČSFR a následně přijetí jejího usnesení, kterým byly zahájeny práce na státním výzkumném úkolu “Vývoj hlubinného úložiště vysokoaktivních odpadů v ČSFR”.

Do zahájení koordinovaného programu vývoje hlubinného úložiště v roce 1993 byly z různých zdrojů (Federální ministerstvo hospodářství, SÚJB, Ministerstvo životního prostředí ČR, ČEZ, SEP) zadávány práce jako samostatné studie, které přinášely výstupy z oblasti umísťování úložiště, plánování a systémových a kriteriálních otázek.

V případě hlubinného úložiště se často zmiňuje, že ho člověk vlastně nevymyslel nebo se minimálně nechal hodně inspirovat přírodou. Jak fungují tzv. přírodní analogy?

V roce 1972 byly nalezeny nezvratné důkazy toho, že v rovníkové západní Africe, v oblasti dnešního státu Gabon pracovalo několik jaderných reaktorů již před dvěma miliardami let. Pochopitelně zcela bez přičinění člověka, naši prapředci se na planetě objevili mnohem později. Zatím 16 reaktorových zón bylo lokalizováno v uranovém ložisku Oklo v jihovýchodní části Gabonu a další v asi 30 km vzdáleném Bangombe. Na základě geologických a radiochemických analýz bylo zjištěno, že ložiska uranu v tamních skalních masivech umožnila vznik a udržení se štěpné jaderné reakce o průměrném výkonu asi 100 kilowattů v každé zóně (tedy výkonu srovnatelném s dnešními výzkumnými reaktory) po relativně dlouhou dobu, cca 150 tisíc let.

Dnes už přírodní reaktory na Zemi fungovat nemohou, přesto je nám Oklo velkým zdrojem poučení. Odpůrci jaderné energetiky často manipulují veřejnost údajnou neschopností lidstva, které prý není schopné zajistit, aby radioaktivní odpad nezamořil životní prostředí. V Oklu nikdy nikdo žádná opatření k ochraně životního prostředí nedělal. Pozůstatky po štěpné reakci se tu nacházejí přímo v zemině a celou dobu k nim měla přístup voda. Ukázalo se, že dlouhožijící radioaktivní izotopy jsou tak málo pohyblivé, že se do okolí téměř nedostávaly.

Hlubinné úložiště vzbuzuje mnoho otázek. Ta nejčastější je asi: Proč jej vůbec máme v Česku budovat? Proč takové zařízení naše země potřebuje?

Pro mne je to otázka etiky. Jaderné elektrárny jsou naším dobrým sluhou, pokrývají momentálně skoro třetinu naší spotřeby elektřiny. Každá technologie, která nám pomáhá žít kvalitně a pohodlně, má i svou odvrácenou tvář. Jestliže s chutí využíváme přínos jaderných elektráren, je naším úkolem se bezpečně vyrovnat i s odpadem a vyhořelým palivem, které při jejich provozu vzniká. Jistě, pokud by bylo akceptovatelné vybudovat společné hlubinné úložiště pro více států, bylo by to v mnohých aspektech výhodné. Ale to je dneska zcela teoretická varianta. Idea mezinárodního úložiště radioaktivních odpadů není nová a její původ lze vysledovat již v 80. letech minulého století. Její realizace ale naráží na prakticky nepřekonatelnou překážku odporu veřejnosti a většiny politiků k ukládání zahraničního radioaktivního odpadu na svém území.

Často se také řeší, jestli se k nám, pokud bychom hlubinné úložiště měli, nebude dovážet cizí odpad? Tuto možnost ale zakazuje přímo zákon. Proč to není možné?

Nastavený režim vychází z premisy, dle níž každý stát odpovídá primárně za vlastní radioaktivní odpad a nese náklady s ním spojené. Tyto náklady jsou značné a měly by být neseny především původcem tohoto odpadu, proto je dovoz do ČR zakázán. Dvě výjimky z tohoto zákazu se týkají zpracování radioaktivního odpadu z ČR v zahraničí, případně situace, kdy by radioaktivní odpad ze zahraničí byl zpracováván v ČR. Pokaždé se ale zpracovaný odpad vrátí do země původu, kde musí být bezpečně skladován a posléze uložen.

Otázkám a odpovědím týkajícím se hlubinného úložiště se velmi obsáhle věnuje na svých stránkách i SÚJB. Sleduje už úřad přípravu úložiště v této fázi, nebo jeho chvíle teprve přijde?

Vývoj hlubinného úložiště je pro SÚJB jednou z jeho hlavních dlouhodobých priorit. Proto od roku 2004 systematicky monitoruje a od roku 2012 i komentuje ve svých výročních zprávách vývoj v této oblasti. V roce 2014 byla podepsána Dohoda mezi SÚJB a SÚRAO o spolupráci v oblasti vývoje hlubinného úložiště v České republice, která definuje obecný rámec spolupráce těchto institucí nutný pro úspěšný průběh vývoje hlubinného úložiště, zejména výběru lokality hlubinného úložiště. Zástupci SÚJB se v souladu s touto Dohodou průběžně účastnili jednání pracovních skupin zabývajících se vývojem hlubinného úložiště, jakými byly Odborná rada SÚRAO, Pracovní skupina pro dialog o hlubinném úložišti a Poradní panel expertů.

SÚJB dále posiluje své kapacity související s nezávislým posouzením bezpečnosti budoucího hlubinného úložiště. V letech 2015–2018 SÚJB ve spolupráci s CVŘ, s. r. o. realizoval projekt, jehož výsledkem je úvodní počítačový model referenční lokality hlubinného úložiště, který umožní SÚJB posoudit vhodnost jednotlivých úložných konceptů a lokalit budoucího hlubinného úložiště. Dále SÚJB ve spolupráci s Technologickou agenturou ČR vyhlásil koncem roku 2019 ve 3. výzvě Programu na podporu aplikovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací THÉTA projekt „Metody ověřování bezpečnostních kritérií geologického úložiště vysokoaktivních odpadů a vyhořelého jaderného paliva“.

Ve chvíli, kdy bude vybrána finální lokalita, proběhne hodnocení vlivu na životní prostředí a SÚJB obdrží žádost o povolení k umístění úložiště v této lokalitě, začne licenční proces podle atomového zákona. To lze očekávat po roce 2030.

Rozhovor je součástí jarního čísla Zpráv ze Správy. Celé číslo naleznete zde.